Když jsem na Inov8 trail running festivalu poslouchal přednášku od Jasmíny (Paris) a jejím rekordu na Spine race a posléze se bavil s Paloncem, tak jsem si nebyl jistej, jestli si mám přát, ať je na startovce volno a nebo radši ne. Byl měsíc do startu a já jsem nevěděl, jestli můžu startovat či ne. Nakonec místo bylo a já mohl začít řešit realitu skutečností. Abych zbytečně nezačal plašit, tak jsem si o Spine radši moc nezjišťoval a poslechl pár rad od Palonce a udržel v paměti strašidelné informace od Jasmíny. Podařilo se mi ještě trochu zaběhat si s  batohem, kde jsem byl výrazně překvapen, jak to je znát běhat s 8kg báglem. Poklona všem co běhají s nadváhou.

Odjížděl jsem s nějakou vizí a plánem, či spíše přáním. Naivně jsem si myslel, že se do cíle dostanu za čtyři dny a nějakých pár hodin. Věděl jsem, že díky pár týdnům tréninku nebudu na čele, ale myslel jsem, že se budu schopen pohybovat kousek za čelem závodu. Bylo odstartováno a já jsem rychle vystřízlivěl ze svých plánů. Tempo bylo zběsilé a já jen čekal až se zpomalí. To se samozřejmě nestalo a tak jsem musel zařadit svou rychlost a začít si běžet svůj závod, jinak bych skončil už na prvním check pointu. Přehodnotil jsem plány a můj cíl byl dostat se do cíle. To se mi naštěstí povedlo a nakonec to nebylo zas až tak hrozný co se výsledku týče. Bylo    z toho 7. místo mezi muži (no a to, že jsem byl až 3. žena, radši nebudu komentovat :) Zdolat páteř Anglie mi trvalo 5 dní a tři hodiny.

To, že jsem na to nebyl fyzicky připraven, mě ani nepřekvapilo. Ale jestli mě něco překvapilo, tak to byly podmínky. Tušil jsem, že tam bude spousta bahna, mokra, větru a deště. Ale že tam bude tolik bahna a mokra, to jsem si neuměl ani představit. Věřím tomu, že minimálně půlka trasy bylo čvachtání v bahně a rašeliništích. A když se na check pointu zrovna podařilo usušit boty a ponožky, tak trvalo zhruba dvacet minut než to bylo ve starých dobrých mokrých kolejích. Navigace se ukázala býti také oříškem a takhle často gps jsem nikdy nevytahoval. Myslel jsem, že budu jako orienťák převážně používat papírovou mapu. Ale když jsem stál uprostřed rašelinišť, okolo tma jak v prdeli a já koukal do papírový mapy, tak jsem neměl tušení, kde zrovna jsem. Takže jsem potlačil svou orientační pýchu a omezil se pouze na gps přístroj. Také mě překvapila závodivost. Z Aljašky a Yukonu jsem zvyklej, že člověk si může sednout v krizi na saně a trochu si odpočinout bez větší ztráty, či se může v klidu vyčůrat. Tady jsem měl pocit, že každá vteřina je drahocenná. A navíc v krizi sebou fláknout do bahna, nebyla úplně ideální varianta. Takže neustálý pohyb s minimem odpočinku byl  náročný. O nedostatku spánku nemusím asi ani mluvit. To, že Jasmína spala 3,5 hodiny za celou dobu, je vesmír vzdálený miliony světelných let. Všem borcům jako je Palonc a podobní smekám, že dokážou celou dobu spěchat a ještě u toho nespat.

Ještě bych se rád zmínil o obuvi, která zde hraje klíčovou roli úspěchu, protože v těchto podmínkách, je na noze znát každý detail. Po zkušenostech z Aljašky jsem zvolil X talon ultra 260. Má totiž neskutečnej grip, je dobře prodyšná a hlavně je široká a pohodlná. Navíc si zachovala všechny vlastnosti když byla pět dní v kuse mokrá. Pravda, že chodidlo trpělo první dva dny velice, ale tomu není vyhnutí. Nakonec z toho byli jen dva puchýře na patě a to spíše díky mokrým ponožkám. Měl jsem sebou náhradní Roclite gtx, ale jak se mi noha vytvarovala do tvaru X talonu, tak Roclite už ji neseděl. Ušel jsem v nich pár set metrů a musel jsem se vrátit zpět pro svoje mokrý X talony.

Tak snad se mi jednou podaří řádně natrénovat a podívat se na závod i z čela. Trošku jiný pohled ze Spine vám velice rád povyprávím na dalším Inov8 trail running festivalu či si jej můžete přečíst na mém webu www.janfrancke.com

Díky za podporu