Na začátku byl jeden bláznivý nápad, na konci osm nezapomenutelných dnů a 290 kilometrů běhu. 7. února jsem zvedla telefon a vytočila tatínka, o týden později jsme seděli v letadle a mířili do portugalského Porta. Plán zněl jasně – běžet do Santiaga de Compostela. Chystali jsme se vydat po stopách dávných poutníků , kteří po svatojakubské cestě putovali staletí před námi. Pouť svatého Jakuba je síť dvanácti stezek, všechny vedou do Santiaga k hrobu svatého Jakuba.
My si vybrali Caminho Portughues – portugalskou cestu. A proč běžet, většina lidí pouť přeci chodí. „It´s your pilgrimige. You can do whatever you want on your way, but always do it with your heart,“ to nám později řekla paní domácí na jednom z ubytování. Život je občas složitý, běh je jednoduchý. Běh je srdeční záležitost pro nás oba, něco co nás odjakživa spojuje i rozděluje, něco, co vychází z podstaty bytí. Samozřejmě nebylo lehké tento nápad obhájit. Účel světí prostředky, a tak jsme doma řekli, že poběžíme každý den jen dopoledne, přísahali , že na sebe dáme pozor, že se budeme pravidelně hlásit, vždyť to znáte. A mohli jsme vyrazit.
Balení nepředstavovalo žádný problém. Slovy táty – co se nevleze, to nebereme, co nemáme nepotřebujeme. S sebou jsme měli Inov8 AdventureLite15. Nikdy bych nevěřila, že se na týden zvládnu sbalit do běžeckého batůžku! Později jsme ostatním poutníkům nesoucím batoh o váze minimálně 15 kilogramů s úsměvem vyprávěli, že tajemství našich malých batůžků tkví v rozpůleném ručníku a rozčtvrceném tuhém šampónu. Ve skutečnosti bylo ono tajemství ve funkčním oblečení a pravidlu nebrat žádné „zbytečnosti“. Přiznám se, že můj batůžek krom nezbytností obsahoval také jednu knihu, řasenku, make-up , lak na nehty raději zmiňovat nebudu. I přes to všechno batoh nevážil více než pět kilogramů a díky mnoha vychytávkám a popruhům perfektně seděl.
Deset procent . Magické číslo. Ve všech příručkách pro poutníky již na první stránce. Značí hmotnost batohu vzhledem k tělesné váze poutníka. Bolest kloubů, svalů, půchýře… Všechny tyto poutníkovi „nešvary“ se nám vyhnuly díky dodržení dvou základních pravidel. Zaprvé ona již zmiňovaná hmotnost batůžku a zadruhé správná obuv, o tom ale až později. Batoh INOV8 AdventureLite15 je multisportovní batoh, spíše tedy batůžek, určený všem těch, kteří si chtějí užívat neuvěřitelnou lehkost bytí a zároveň s sebou mít vše nezbytné. My jsme batoh podrobili zatěžkávací zkoušce. Sbalit se do patnáctilitrového batůžku na celý týden? Od útlého věku zní má nejoblíbenější otázka „A proč by to jako nešlo?“
Již při prvním nasazení batohu jsem byla překvapená, jak dobře sedí na zádech. Cítíte se spíš jako s vestou než batohem. Pohodlí při samotném běhu ještě umocňují dvoje nastavitelné popruhy. Zvlášť jako žena velmi oceňuji možnost posouvání! Nikdy není příliš příjemné mít popruhy zapnuté přes ženské citlivé partie. Hlavní kapsa o objemu již zmiňovaných patnáct litrů nabízí možnost až dvoulitrového rezervoáru na vodu, z důvodu omezeného prostoru jsme tuto možnost nevyužili, nicméně
na delší výběhy skvělé. Další rezervoáry na vodu se skrývají v obou ramenních popruzích, tam uschováte 2x 0,5l vody, my použili soft flask lahvičky přímo od firmy INOV8, které do kapsiček přesně zapadly. Popruhy dále nabízí možnost uschování telefony či jiných drobností v kapsičce se zipem a dodatečné dvě kapsičky. Zvlášť pro nás – běžce – jsou tyto malé vychytávky k nezaplacení. Já si do předních kapsiček schovávala sušené zlato – fíky a zpočátku tyčinky. Při troše šikovnosti je možné vše
bez dalšího zdržování se zastavováním pohodlně vytáhnout.
Přestože batoh není primárně určen na týdenní výlety, vlezlo se do něj, jak jsem již zmiňovala, vše podstatné. Snažili jsme se množství věcí zredukovat pouze na nutné, funkční věci. Minimalismus nadevše. Přiznávám se knížka ani malovátka do tohoto konceptu tak úplně nezapadají, ale znáte to… Velkou roli při výběru oblečení hrál poměr velikost versus funkčnost. Většinu času jsme běhali v tričkách s dlouhým rukávem Craft Extreme - perfektně sála pot, po vyprání rychle uschnula a v batohu nezabírala téměř žádné místo. Navíc již z dálky bylo jasné, že s tátou tvoříme jeden tým.
Většinu oblečení jsme každé ráno sbalili do velké kapsy batohu, bundy jakožto nejobjemnější část našeho vybavení přišli do vnější elastické síťky. Skvělý to vynález tahle vnější síťka – výrazně rozšiřuje možnosti batohu, navíc máte vše při ruce! Do vnější síťky jsem balila taktéž poutníkovi nutnosti kredencíál, mapu a poznávací znamení Svatojakubské cesty – mušli. Dívčí nezbytnosti přišly do vrchní kapsičky na zip . Do bočních kapsiček jsme schovávali něco k snědku, pro případ nouze. Jako velkou přednost AdventureLite15 bych hodnotila jeho téměř nevyčerpatelné možnosti toho, co všechno se do něj vleze. Ano, my to otestovali opravdu do krajnosti počítaje i spacák přišněrovaný zvenčí (další z kreativních nápadů mého tatínka). Samozřejmě také „střih“ batohu a jeho variabilitu, sedí jako další kus oblečení, jen zpočátku je dobré vychytat nastavení stahovacích popruhů – jejich umístění a míra stažení hraje při běhu velkou roli. Podtrženo sečteno, všechno, co jsme potřebovali na více než týdenní pouť se vlezlo to běžeckého batůžku a bonusem nám bylo pohodlí pří běhu. Pohodlí čistě
běžeckého batohu v kombinaci s velkým úložným prostorem – skvělá volba pro každého sportovce vyrážejícího na trénink, výběh či výlet. INOV8 AdventureLite15 batoh bez kompromisů.
Původní plán byl uběhnout denně okolo čtyřiceti kilometrů. Dvacku dopoledne, dvacku odpoledne. Člověk míní, plánuje a nakonec je to jinak. Běh do Porta měl pro nás být poutí, nikoli závodem. První den jsme v euforii uběhli 52km, prvních 27km navíc v tempu 5:40, s batohy na zádech! Další dny mělo naše tempo klesajicí tendenci, až se nakonec ustálilo na hodnotě přes 7 min/km. Že to už není běh, že takhle pomalu běžet ani nejde? Jde! Já byla donedávna přesvědčená , že cokoli přes 5 minut na kilometr není hodno označení slovem trénink. Někdy člověk musí zpomalit, aby si užil cestu, proces tréninku a nakonec mohl zrychlit. Po cestě nás potkali menší či větší „problémy“ co se nám však rozhodně vyhnulo byly puchýře. Velkou zásluhu na tom mají boty INOV8 Trailtalon 235 univerzální běžecké boty, za mě super volba na dlouhé běhy ve smíšeném terénu. Miluji volnost, svobodu pohybu, kontakt se zemí to všechno nové Trailtalony nabízejí. Rozšířená špička navíc poskytuje
dostatečný prostor nohám unaveným po mnohakilometrovém běhu, drop 4 milimetry nabízí přechod od „klasické“ k čistě minimalistické obuvi, svršek je dostatečně prodyšný, aby měla noha šanci dýchat, ale zároveň pevný a odolný v lehkém terénu.
Běželi jsme portugalskou krajinou. Klid ve vesničkách byl až zarážející. Jako by se tady čas zastavil a na nás dýchla atmosféra minulého, mnohde i předminulého prostředí. Lidé jsou zvlášť v Portugalsku velmi přátelští a otevření, zvlášť, když se ukáže, že jste poutník na cestě do Santiaga. Ráda se bavím. Nevadí , že si občas nerozumíte. Jazyk není překážkou. Angličtina je, přinejmenším ve Španělsku, všudypřítomná. Jazyk národů, tedy poutníků. Po pozdravu „Buon Camino“ vždy následovalo „How are you?“. Německo, Jihoafrická republika, Dánsko, Španělsko, Belgie, Brazílie, Polsko, Česká republika, Japonsko, Jižní Korea, vyjmenovává táta země poutníků, které jsme po cestě potkali. Do našeho cíle už zbývalo pouhých 60 kilometrů, za námi pět dnů běhu a 200 km, Santiago se neodvratně blížilo. Když vtom jsme minuly ceduli se značkou Spiritual way, Armenteira Monastery – Santiago 100 km.
Rozhodování vydat se spirituální cestou nám trvalo sotva pár sekund. Klášter bude na kopci, to bylo zřejmé. Nakonec z toho bylo převýšení bezmála 400 metrů (už jsme byli zhýčkaní rovinami). Před začátkem stoupání jsme prozřetelně zastavili v obchodě. Okurka s jedné kapse, tuňák a sýr v druhé. Přiběhli jsme pozdě, už se stmívalo, jako opravdový poutníci – s batohy, mušlemi, trochu hladový, trochu unavení, ale šťastní. Signál v Armenteiře nebyl. Naše první cesta tedy vedla ke klášteru. Zlaté pravidlo camina zní : Sleduj žluté šipky (vedou do Santiaga) a v případě potřeby pomoc hledej v blízkosti církevních staveb. Prosté! Ani tentokrát toto pravidlo nezklamalo. V blízkosti kláštera stála stavba světská – místní bar. Paní za barem v mžiku pochopila oč se nám jedná. Jedním telefonem zjistila, že albergue pro poutníky je v provozu, načrtla cestu a jako bonus jsme si pochutnali na čerstvé palačince. Tomu říkám poutnický servis. Ráno jsme se probudili do slunečného dne. Odpočinek v okně starodávného kláštera. Klid, ticho, atmosféra co víc s přát? Je po poledni, čas vyběhnout. Nikam jsme nespěchali, před námi jen 24 km . Odpočinkový den. Sbíháme k moři stezkou Země a vody podél divoké říčky. Nádhera. Odbočka stála za to.
S blížícím se Santiagem stále častěji přemýšlím o tom, co je to vlastně vytrvalost. State of mind – stav mysli. Přijmutí, odhodlání, zacílení. Více než záležitost fyzického těla, jsem stále více přesvědčená o tom, že tělo je pouze zhmotněním našich myšlenek. Jinak řečeno, když budu trénovat a vnitřně nebudu věřit ve správnost tohoto postupu dříve nebo později se tyto obavy projeví, zhmotní. „The struggle to continue against the mounting desire to stop“ definice vytrvalosti z knihy Endure od Alexe Hutchinsona. Ve finále je to mozek, který nás donutí zastavit. I když jsme už přesvědčeni , že nezrychlíme, zrychlíme. Tělo má ještě velké rezervy, to hlava je už unavená z dlouhého pomalého běhu. Občas vkládáme rychlejší úseky, stačí 300m mírného zrychlení. Vítané zpestření. K vytrvalosti stejně jako ke katedrále v Santiagu nevedou žádné zkratky. Ale zpět k naší pouti.
Je sobotní večer, jsme v Padronu posledním větším městem před Compostelou. Ukazujeme naše poutnické průkazy kredenciály a obdržíme další razítka. Ubytováváme se v Albergue por peregrinos. Pár selfie u katedrály, blbosti to by nám i po týdnu šlo! Pro tentokrát máme štěstí v kuchyni se kromě plotýnky nachází i nádobí, olivový olej a celozrnnou rýži bereme jako příjemný bonus. Jdu nakoupit. Táta zatím uvaří rýži, jsme už sehraná dvojka. Vracím se z obchodu se vším, co scházelo. Vejce, jamón, jogurt na ráno, zelenina, Amstel…Usedáme k poslední večeři on the road. Ještě horká sprcha. Nechám na sebe dopadat kapky horké vody. Požitek. Je pozdě, čas jít spát. S čelovkou ještě zběžně kouknu do mapy a vytáhnu knížku Poutník. Jdu spát. Nemůžu usnout, těším se na zítra a začínám cítit zvláštní uspokojení.
Ráno se probouzíme lehce před osmou. Přes všechna předsevzetí vyběhnout každého dalšího rána dříve se nám to opět nepodařilo. Ve Španělsku je ráno dlouho tma. Dobrá bez výmluv. Nejsme žádná ranní ptáčata. Přemluvím tátu ještě na kávu v nedaleké kavárně. Un café solo y un cappucino, už to mám nacvičené. Dopíjíme kávu a smějeme se nad nabídkou přepravy zavazadel. Že bychom si poslední den zavolali taxi a naše mini batůžky si nechali převézt? Tuto svůdnou myšlenku s úsměvem zavrhujeme. Ještě sellos - razítka a můžeme běžet.
Kilometry dnes ubíhají s až překvapivou rychlostí. „Koukni tati, my běžíme pod šest na kilometr“. Efekt blížícího se cíle. Patníky u cesty ukazují zbývající kilometry 15, 10… Ještě krátká zastávka – káva, kola, kakao – skoro jako v té dětské hře cukr, káva, limonáda. Znovu potkáváme dvě Češky. Společné foto a běžíme dál. Poslední tři kilometry, už jsme v Santiagu, lehce stoupáme. Probíháme úzkými uličkami, proplétáme se mezi lidmi a konečně vidíme špičky katedrály. Za zvuku dudáka slavnostně přibíháme ke katedrále.
8 dnů, 290 kilometrů, hodiny běhu. Krok za krokem, metr za metrem, mnoho zážitků. I cesta je cíl! Nezapomenutelný týden. Way for the soul. Tak Buon camino a zas přístě.
